Cesta k sobě i k ostatním

Jiřího zná v městečku, kde bydlí, každý. Malý muž s velkým srdcem a ohromnou chutí do života. Jirka se narodil s Downovým syndromem, takže rodiče od samého začátku věděli, že život jejich rodiny se bude odvíjet jinak, než si představovali.

Počítali s tím, že jejich nejmladší syn bude vypadat odlišně od “normálních” dětí, že jeho rozumové schopnosti budou mít své limity atd. S čím ale nepočítali je jeho umělecký talent. Když hledali způsoby, jak podpořit jeho vývoj, objevili arteterapeutický program, který ve vedlejším městě pořádala místní neziskovka.

Nadšení z barev a možnost vyjádřit se skrze umělecké projevy byla pro něj něco jako brána do jiné dimenze. Malování se brzy stalo jeho velkou vášní. Terapeuti v programu s Jiřím rozvíjeli jeho umělecké dovednosti, a tím zároveň i schopnost komunikovat a vyjadřovat emoce. Barvy na plátně mu otevřely nový svět. 

Jirkových obrazů si díky malé výstavě u příležitosti Světového dne Downova syndromu všimli místní lidé, a tak dnes visí jeho díla např. v kavárně a také v několika domácnostech. Všem se líbí jejich pozitivní náboj – přesně to, co vystihuje Jirkovu povahu, jeho přívětivost a radost ze života.

Jiří stále bydlí s rodiči a ti vědí, že až oni nebudou mít síly se o něj dále starat, budou tu pro něj jeho starší sourozenci, se kterými má báječné vztahy. On je zase bude nabíjet svým životním entuziasmem. 

Jiřího příběh ukazuje, jak vhodná podpora a rozvoj talentu může poskytnout jedinečnou cestu k sebevyjádření nejen pro lidi s Downovým syndromem. Jeho umělecký talent nejen že přináší ostatním radost, ale může být také inspirací, pro nás, kteří ten svůj stále hledáme. I my v Educante jsme tu proto, abychom si vzájemně lépe rozuměli.

Seriál příběhů vznikl díky projektu Pečujeme rádi podpořeného z dotačního programu Rodina MPSV ČR.

Článek Příběhy lidí s mentálním handicapem: Cesta k sobě i k ostatním se nejdříve objevil na Educante z.s..

Skutečná výzva: každodenní život

Pavel je mladý muž s poruchou autistického spektra, který žije ve středně velkém městě. Kvůli tomu je pro něj všední fungování nikdy nekončícím kolotočem každodenních výzev. 

I běžná komunikace bývá pro Pavla občas složitá. Pocity druhých a neverbální signály jsou mu občas záhadou, a tak se mu stává, že přestože se snaží vyjádřit své myšlenky, zůstává nepochopený, což je pro něj velmi frustrující. Také neočekávané změny v plánech ho znejisťují a mohou vyvolat úzkost. “Jeho jistota je pevně zakotvena v předvídatelnosti. Pro Pavla je velmi důležité mít jasnou strukturu a vědět, co může očekávat,” vysvětluje Jana, sociální pracovnice, která pomáhala Pavlovi.

Díky vůli Pavla a podpoře  jeho rodiny a místních sociálních služeb získal Pavel práci v supermarketu. Rodina Pavla společně s odborníky na autismus vypracovala plán podpory, který zohledňoval Pavlovy schopnosti a potřeby.

Jednou z Pavlových výrazných schopností je jeho pečlivost a smysl pro pořádek. Když dostal příležitost pracovat na částečný úvazek v supermarketu, rychle se ukázalo, že má přirozený talent pro udržování pořádku v regálech. Jeho pečlivost byla ceněna nejen nadřízenými,  kteří si všimli, jak se prostor supermarketu pod jeho péčí proměnil, ale dokonce i zákazníky. 

Při hledání zaměstnání byl klíčovým faktorem také otevřený a inkluzivní přístup místního supermarketu. Nadřízení a personál byli informováni o Pavlově autismu a přijali doporučení, jak spolu komunikovat a spolupracovat, aby to klapalo. A přestože se někdy objeví problémy s komunikací s kolegy nebo nějaká intenzivnější emocionální reakce, zpravidla pramenící z pocitu přetížení, je Pavel respektován pro svou oddanost práci.

„Vidět ho, jak získává sebedůvěru a jak mu jeho práce dává smysl, je pro nás neuvěřitelně dojemné. Díky všem, kteří mu vytváří prostředí, kde může být sám sebou,“ vyjadřuje vděk Pavlova maminka směrem ke všem, kteří mu poskytli a stále poskytují podporu a věří mu.

Tento příběh o Pavlovi ukazuje, že i přes výzvy spojené s autismem může každodenní život být plný úspěchů, pokud je poskytnuta odpovídající podpora a porozumění. V Educante tu jsme proto, abychom si vzájemně lépe rozuměli.

Seriál příběhů vznikl díky projektu Pečujeme rádi podpořeného z dotačního programu Rodina MPSV ČR.

Článek Příběhy lidí s mentálním handicapem: Skutečná výzva se nejdříve objevil na Educante z.s..

Cesta k nezávislosti

Martina se narodila jako jedináček rodičům po dlouhých letech snah o dítě a několika marných pokusech o otěhotnění. Poměrně brzy rodiče zjistili, že jejich dcera má mentální postižení a snížené IQ. To ale nic nezměnilo na tom, jak moc ji milují. Rozhodli se vybudovat ji co nejlepší zázemí a hledat příležitosti, jak žít spokojeně. 

Od malička se Martina odlišovala poněkud netypickými projevy chování. Asi nejvýraznější byl její věčný smích – rozesmál ji vrabec, který poskakoval u chodníku, louže, do které skočila, ale třeba také stará paní s francouzskými holemi. “Zažívali jsme často docela prekérní situace. Martinka vypadala jako normální zdravé dítě a lidé některé reakce nečekali,” vzpomínají rodiče. Časem zjistili, že smích je pro Martinu ventilace jakýchkoliv emocí, a postupně pracovali na tom učit se své emoce rozeznávat, například pomocí kartiček, různých her apod. 

Podporu našli u místních sociálních služeb, např. díky rané péči a různým formám terénní a ambulantní pomoci. Martina navštěvovala speciální vzdělávací zařízení a spolu s rodiči, učiteli a asistenty pracovala na rozvoji svých dovedností. Zásadní roli sehrála i blízká komunita lidí z okolí – ze sousedů se staly známé tváře, kterých nebylo třeba se bát nebo ostýchat.

Jak Martina rostla, středem zájmu se stal odborný výcvik. Rodiče svou dceru velmi podporovali v její samostatnosti a soběstačnosti a k tomu samozřejmě patří i možnost uplatnit se na pracovním trhu. Na zkoušku nastoupila na brigádu do místní pekárny, kde se nakonec přes počáteční nesmělost a nejistotu Martina stala pevnou součástí týmu. Kolegové si zvykli na její někdy nečitelné nebo nepředvídané reakce a naučili se s ní komunikovat. Zjistili, že pokud se Martina cítí bezpečně a přesně ví, co se od ní čeká, je na ni obrovský spoleh. Nemá totiž problém s rutinní prací a dokáže se toho také docela dost naučit.

Časem se Martina osamostatnila a díky podpůrnému bydlení, kam za ní pravidelně dochází sociální pracovnice, dokáže fungovat téměř nezávisle. Ví, že má stále oporu ve svých rodičích, kteří jsou na svou dceru velmi pyšní: „Zpočátku jsme měli obavy z toho, co pro ni budoucnost přinese. Ale se správnou podporou dokázala, že umí vést plnohodnotný život.“ A pomocnou ruku jí také podají známí lidé z jejího blízkého okolí.

Tento příběh je příkladem toho, že to jde! Zapojení lidi s mentálním handicapem do společnosti a do běžného života je výhrou pro všechny. V Educante tu jsme proto, abychom si vzájemně lépe rozuměli.

Seriál příběhů vznikl díky projektu Pečujeme rádi podpořeného z dotačního programu Rodina MPSV ČR.

Článek Příběhy lidí s mentálním handicapem: Cesta k nezávislosti se nejdříve objevil na Educante z.s..